Otisknuto v Buddymag v roce 2017
Velké divy (začínáme)
Tvrdé přistání na krátké ranveji na ostrově Male. „Bude to Tvoje nejlepší safari, uvidíš!” říká mi Pepa, který už toho má procestováno a “napotápěno” opravdu hodně, a se kterým si povídám při čekání na zavazadla. Já vím, není zcela správné hned na začátku prozradit závěr, ale nedá mi to. Pepa má pravdu.
Safari loď Carpe Vita vlastně asi ani nemá chybu. Kajuty jsou prostorné, příjemně klimatizované a čisté. Jídlo je to nejlepší, co jsem zatím na lodi měl – plné místních chutí a čerstvých ryb, ale stejně tak i pro Evropany tradičních pokrmů – je libo kolínka s rajskou? Oproti špíně a stísněnosti Malajského Celebes Exploreru je to velké plus, na druhou stranu mi chybí domácí atmosféra salónu na Martině 1 brázdící Rudé moře – jenže na ní jsem kdysi zažil své první safari a jsem tak nutně zaujatý. Doprovázet nás bude obslužný člun, kterému říkají „donny“ a personálu je tu skoro stejně tolik jako cestujících. Pivo je vychlazené, výřivka na sundecku se napouští a nic nám tak nebrání vyrazit.
Manty a ty další
Máme za sebou první dva dny potápění. První ponory na vyvážení poblíž Male a nyní jsme už na námořní míle daleko a objevujeme další atoly. Oceán je neskutečně pestrý a bohatý. Na každém ponoru potkáváme mnoho druhů žraloků, je zde obrovská hojnost kranasů, bodloků, oblíbených klaunů, dravých barakud, jen ty siby a manty zatím nic. Až třetí den se dostáváme k další čističce a tentokrát jsme úspěšní. Předešlé dvě čističky zely prázdnotou, tentokrát je ale pod vodou rušno. Dobrý tucet zvědavých majestátných mant a dobré dva tucty japonských potápěčů, kdy především dámy v růžových neoprenech a v haubnách s manga oušky jsou často originalitou tvarů a barev podmořskému světu konkurencí. A pak přicházejí i siby, odranci, roztodivní nahožábří, karety, chobotnice…Jak jsem napsal: zdejší oceán je neskutečně pestrý.
Příchod obrů
Z podřimování v kajutě mě budí lodní zvon. Ale tentokrát pohádka nekončí, ale začíná. Na mobilu mi blikne zpráva, že mám okamžitě jít na briefing – po obědě jsem oznámil, že na další ponor nejdu, že už „toho“ mám dost a chci si zdřímnout. „Budou velrybáci“, píše buddy a po cestě do salónu mi jeden z divemasterů ukazuje na displeji tabletu mapu atolu, u kterého právě kotvíme – za poslední týden zde satelity zaregistrovaly víc než 120 těchto největších žraloků.
Briefing je krátký, přesouvám se na obslužnou donny a teď to musí jít rychle – neopren, ABC, trochu olova a jízda začíná. Jo, jízda. Něco podobného jsem zažil při potápění třeba na Sataya Reef v Rudém moři při hledání delfínů nebo mnohokrát při safari v Keni. Kapitáni člunů, kterých je tu najednou až moc, se dorozumívají vysílačkami, posádky na sebe posunkují a my neustále měníme rychlost i směr. Z ještě jedoucí donny pak jeden z divemastrů skáče do vody a během několika vteřin na nás posunkuje, ať jdeme okamžitě za ním. Tušíme směr a začínáme plavat. Takhle rychle a s takovým nasazením jsem asi ještě nikdy neplaval. Ne asi, určitě. A není to nic moc, ale stačí to stále na to, abych po nějakých pěti minutách zaregistroval v hloubce pod sebou obrys toho, kvůli kterému jsme tu. Jsem zadýchaný, ale nadechnu se co to jde a nořím se pod hladinu. Ruce podél těla, bradu lehce přitaženou k hrudníku jako býk, ploutvemi maximální záběr, lehce upravuji směr a najednou jsem téměř u něj. Metr? Dva? Ne, jsem na dotek. Pomalu proplouvá okolo mne, je to mé první setkání, do krve se vyplavuje endorfin. Světlé čáry a tečky na tmavém pozadí ve okouzlující změti. Očima nestíhám vychutnat celou krásu toho tvora a najednou je pryč. Otočím se směrem k hladině, na konci s dechem, každé mávnutí ploutví jako by bylo poslední a nakonec vystřelím nad hladinu a jen prudce dýchám.
Jsme zpátky na donny a tentokrát jdeme s přístrojem. Většinou nám trvá notnou chvíli se nastrojit, vtipkujeme, kontrolujeme co se dá. Teď je ticho, na výměnu zážitků není čas a už jen čekáme, v jakém pořadí půjdeme na ponor. Po deseti minutách v temně modré ho uvidím znovu. Podruhé. Je to bráška nebo sestřička, to nepoznám, ale co poznám, že je o dost větší. Směřuje přímo na nás. Klesám až na samotné dno. Jako kdyby věděl, co nejvíc si v ten moment přeji, míří přímo na mě. Je to jak pomalu jedoucí autobus. S každým metrem co se přiblíží je větší a větší, dívám se do jeho drobných očí a ve zlomku vteřiny končím pod jeho dlouhým trupem. Takhle si člověk musí připadat, když si lehne na koleje a nechá projet vlak. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu.
Když se pak večer toho dne dívám na záběry z kamery z ponoru bez přístroje a slyším svůj dech, musím se smát. A když si pak stahuji záznam z hodinek a vidím, že jsem potopil téměř do 16m, jsem překvapený – ten příval adrenalinu musel být opravdu neskutečný.
Noční
Blíží se sedmá hodina večer, slunce rychle padá za obzor a první připlouvají k zadnímu platu lodi. Jsou velcí a je jich hodně. Za chvíli už se jeden po druhém noříme do tmavé masy oceánu. Pomalu klesám až dopadnu na dokonale písečné dno. Na siluetách postav okolo mne problikávají stroboskopy, kužele svítilen opisují v písku velká „O“. Spíš tušíme než vidíme okolo v tmavé hmotě vody stíny; některé líně jiné naopak rychle proplouvající, mizející a znovu se objevující okus dál. Možná se pohybují v kruzích okolo naší skupiny a možná se mi to jen zdá se a nechávám se pohltil magií toho okamžiku. Chvíli nás unáší proud a pak divemastr signalizuje, abychom okolo něj vytvořili půlkruh – vytahujeme reef háky, čekáme, lampy směřujeme na pomyslný střed. A pak „to“ začíná. Divemaster vytahuje první rybičky a stíny okolo nás mizí a namísto nich se zjevují ze tmy žraloci. Žraloci rezaví (příbuzní žraloků vouskatých, nurse sharks), mladé kusy, ale i krásné tři metry dlouhé exempláře, mezi nimi kranasové a majestátní černí rejnoci. Začínají vířit okolo nás. Lokty mám u těla, kolena v písku, reef hák za skálou a vychutnávám si to divadlo. Jsou jich desítky. Desítky desítek. Ani se nestačím ohlížet. Jeden se o mě otře bokem, další najíždí přímo proti mně a na poslední chvíli se stočí a zmizí ve tmě. Setkal jsem se s nimi už několikrát, ale nikdy ne v takovém počtu a tak zblízka. Dobrou půl hodinu je tu tak pozorujeme a když se pak vydáme zpět k lodi otočím na chvíli lampu ke hladině – desítky světlých břich nade mnou těsně u hladiny. Protáhnout se mezi nimi zpět na loď nebude snadné.
Ve městě
Poslední den trávíme v hlavním městě Male. Město, kde si stoupnete na špičky a skoro je pře plivnete, je plné aut a motocyklů. A taky bahna a špíny. Pitná voda i splašky vedou místy po povrchu v modrých a černých trubkách a na konci ústí do moře. Převládají smíšené pocity. Místní jsou velmi přátelští a usměvaví, ale takhle špinavé místo jsem zatím nikde v Asii neviděl. Okázalé mešity v ostrém kontrastu s ulicemi, které se po krátkém tropickém dešti mění v zatopené kanály. Na letišti si dávám před cestou horkou sprchu, místní nudlovou specialitu podivného názvu a vydávám se zpět domů.