Otisknuto v Buddymag v roce 2019
Rozbouřený oceán mi tlačí žaludek do všech směrů a většinu dne tak trávím raději spánkem v kajutě. Když se pak po mnoha hodinách probouzím, není to už ta stejná loď, do které jsem před více než jedním dnem plavby nalodil v mexické Ensenadě. Její zadní platforma se celá proměnila a připomíná teď výjev z expedičního filmu Jacquese Custau. Z rohů diagonálně ční dva pěti metrové můstky, které budou sloužit „wranglerům“ při vnazení – nahazování lana, na jehož konci je uvázaný u bójky poctivý steak z tuňáka. Okolo platformy se pak pohupuje pět klecí – dvě hladinové, tři ponorné zavěšené na rameni jeřábu. Každá klec je v horní části opatřena plováky, které by se automaticky nafoukly v případě přerušení závěsného lana a záložními lahvemi s automatikami. Malá expedice k ještě menšímu ostrůvku asi právě začíná…
Je lehce před sedmou ráno a většina z nás postává nad zadním platem lodi. Hlubinné klece jsou vytažené a dva “wrangleři” se opírají každý na svém můstku o zábradlí a pohledem konstrolují svou bójku. Na tuhle chvíli jsme se těšili dlouho. A máme respekt. Bílý je někde tam. Sluníčko se ještě nevyhouplo nad horizont, voda je tmavá jak inkoust, téměř nehnutá a všude panuje až nepříjemný klid. Ale pak jde první z nás a po něm i druhý a třetí. Jsem ten třetí. Nalvkékám se do neoprenu, přetahuju botičky i haubnu a rukavice. Jeden z členů posádky mi jak do kabátu pomáhá do postroje se závažím. Přecházím k hraně plata a další dva členové posádky přitahují hladinovou klec k jejímu okraji, aby mezera mezi klecí a lodí byla co nejmenší. Sedám si na okraj plata a nohy zanořím do studené vody Tichého oceánu. Patami hledám jednu špricle žebříku jednu za druhou až mi někdo z paluby podává automatiku a já se spouštím dolů. Moc toho nevidím, je opravdu tma. Rošt pod mýma nohama se lehce pohupuje, okolo mě stěny klece s širokými průhledy pro kamery a fotoaparáty. Mám málo závaží a připadám si trochu jak v nízké gravitaci. Skoro se bojím dotknout okrajů klece a co to jen jde se držím na jejím středu. Pomalu rozeznávám hejna sardinek, které tím vesmírným prostorem okolo občas proletí ve stříbrném roji, ale jinak panuje dokonalý klid. Mírné vlny si lehce pohrávají s uvázanou klecí, a tak se chytám jedné z jejích stěn a snažím se prohlédnout temnotou přede mnou a poprvé ho spatřit. A potom přichází. Do zorného pole mi vplouvá “Scarface”. Bez jakéhokoli upozornění, bez jakéhokoli náznaku. Ani ne metr ode mne. Stojím jako přikovaný, nedokážu úžasem ani otočit hlavou a on mi jen projede zorným polem od konického čumáku s černočerným okem po ocasní ploutev. Pět možná šest metrů, tuna masa, svalů a tuku. Kdybych chtěl, můžu se vyklonit a dotknout se ho, ale to nechci. Téměř bez pohybu na chvíli zmizí ve tmě. Očima ho hledám ve vší nyní díky vycházejícími slunci již světlající modři, ale on opět překvapí a jako dokonalý iluzionista se opět objevuje tam, kde bych ho vůbec nečekal. A i když je to podruhé, tentokrát sebou opravdu trhnu. Jizva, která se mu táhne od tlamy přes většinu levé tváře připomíná poťouchlý škleb.
Viděl jsem řadu dokumentů, četl mnoho článků, několik knih od nadšenců i mořských biologů. A ne. Skutečnost je jiná. Velký bílý není ani továrna na smrt, ani hloupá a pudově jednající paryba. Stejně tak není ani ostýchavý a rozhodně není ani opatrný.
Každý z nich je až neuvěřitelným způsobem jiný. Osobnost. Za ty tři dny “v kleci” jsme mohli pozorovat asi tucet kusů. Někteří z nich líně opisují kružnici okolo návnady nebo lodi, pak zmizí v modři a o několik minut později se znovu objeví. Jiní jsou agresivnější, rychlejší, mají nepravidelné trajektorie a jejich pohyb se nedá předvídat. Někteří dominují, budí respekt mezi vlastními druhy, kteří se bez zaváhání vytrácí z ničeho nic během několik vteřin a jiní se zdá jako by tvořili skupiny, které spolupracují. Po dvou dnech jejich pozorování už s trochou soustředění rozeznám jednoho od druhého. Nejenom podle stavby těla, tvaru či hloubky jizev nebo kresby, ale především podle jejich chování. Už vím, kdy nastavit foťák a maximálně se soustředit, protože ano, právě teď se chystá zaútočit na tuňáka uvázaného na laně. A kdy ne. Desetkrát propojuje okolo, téměř se kusu filetu dotkne hřbetní ploutví, ale mě to nechává v klidu. A pak zahlédnu ve stínu lodi pomalu se blížící masu svalů, masa a tuku. Téměř dokonale splývá, z horního pohledu je skoro jako přízrak. A to je ten okamžik. Ve chvíli, kdy kónická hlava opustí ochranu stínu, žralok zrychlí a v téměř vertikálním směru zaútočí. Jsou to zlomky vteřiny. A pokud žralok opravdu chce, Wrangleři nahoře na můstku s lanem v ruce nemá nejmenší šanci. Pokud chce.
Když jsem se z Guadalupu vrátil, byl jsem nadšený a každému, kdo se mě zeptal jsem řekl, že to byl neskutečný zážitek, který by měl zkusit každý. Ale stejně tak jsem vždy dodal že je to zážitek, který mi stačí prožít jednou za život. Od mého návratu nyní uplynuly tři měsíce a pomalu přemýšlím, kdy se za ním vydán znovu. To setkání bylo magické. A na “Scarface”, jak jsem si svévolně pojmenoval “svého” prvního žraloka určitě nezapomenu.
Follow Me